Želvák

Moje dcerka má želvu. Né živou, ale takovou tu lampičku, jak večer před spaním osvítí strop hvězdičkami a zahraje před usnutím pár písniček. Dostala jí u babičky a dědy pod stromeček a má jí moc ráda. Všude jí tahá, takže každý večer lezeme po baráku a hledáme kam se nám asi tak želvička schovala dnes. Ale proč Vám  jí vůbec popisuju? Musím Vám vyprávět co se nám včera stalo.
Malá si s želvičkou zase hrála, já jsem byla spokojená, že aspoň pár minut nemusím odpovídat na všetečné otázky a užívala jsem si chvilku ticha, když v tom dcera povídá
 " Maminko želva je kluk?"
V tu ránu zbystřím, volím ta správná slova a opatrně se malé ptám "Proč myslíš?"
No a na to moje malá, dvouapůletá holčička hrdě ukazuje želvičce mezi nožky, drží ocásek a povídá
"No tady! Tady má To! No To Čííí jak má Fanoušek (bratránek) a to je kluk"
Na to jsem jaksi neměla co říct.
Takže naše růžová plyšová želva je prostě kluk :-)

Opíkačka

Dneska je venku nádherně.
Je pravda, že je to úhel pohledu. Někdo by mohl říct, že sotva dvacet stupňů  a pod mrakem je nic moc, nebo dokonce hnusný počasí, ale já nemůžu být šťastnější.
O víkendu jsme slavily narozeniny. Teda manžel slavil narozeniny. Já dva dny před tím (a taky i dva dny potom) uklízela, vařila, pekla,nakupovala organizovala a znovu uklízela. No a když jsem měla pocit, že vše probíhá tak jak má, všichni mají co jíst a pít, maso se krásně točí nad ohněm, pivo je na sedmém schodu řádně vychlazené, cukroví se zas tak moc neroztéká a  děti jsou v bazénku šťastně osvěžované, sedla jsem si a nechala se unést rodinnou pohodou.
Při tom všem kochání jsem se, ale zapomněla namazat. Takže jak říkám. Dneska je nádherně a moje do ruda spálený loupající se ramena si dnešní zimu nemůžou vynachválit.

Amina

Taky jste si všimly toho, že jakmile jde někde nějaká maminka s kočárkem, kolemjdoucí lidé okamžitě nakukují na dítě a je to samé: "Jé  to je celá maminka, nebo to je celý tatíkem (samozřejmně podle toho čí známe nebo příbuzné jste potali). V lepším případě to je celá babička, dědeček, strýček ze sedmého kolena, tetička z Prahy, sestřenice bratrance z máminy strany, nebo se podobá sousedovic Amině, s kterou ale pokud víte nejste vůbec v žádném příbuzeneckém vztahu, takže si pak o dlouhých zimních večerech lámete hlavu, jak je možné, že se zrovna Vaše dcera podobá té sousedovic.
Mě se dokonce jednou stalo, že mi mírně podnapilá rádoby kamarádka ze základky nakoukla do kočárku a povídá : " Jé ta je krásná" Pak se podívala znovu, zaostřila a povídá " Jé ale ta je fakt krásná"
No a nakonec se mírně zhnuseně koukne na mě a dodá tomu korunu " Po kom je???"
Asi po sousedovic Amině...

Mám se dobře

 Taky jste si všimli toho, že když někoho potkáte a zeptáte se jak se má, málokdo Vám odpoví, že dobře? Ve většině případu se setkáme s odpovědí typu - No ani se neptej... Už bylo líp... Co Ti mám povídat, nebo prostě jen špatně. I můj malej synovec na otázku "Jak jsi se dnes vyspinkal ?" ze zásady s podmračeným čelíčkem odpovídal Blbje :-)
Je to jako bychom se styděli přiznat, že se máme fajn a nic nás netrápí. Jako kdyby společnost byla nastavena jen na samé stěžování a řešení problémů a každý kdo se má líp než já je hned podežřelý. Bojíme se snad, že by nám lidé záviděli? Je lepší tvářit se jako kakabus ikdyž mám srdce plné lásky a radostí bych skákala? Nebo je lepší přiznat pravdu a předat tím pomyslné žezlo radosti někomu dalšímu? Udělat radost někomu cizýmu jen tím, že se na něj usměješ, popřeješ hezký den, nebo dát naději méně šťastnému v lepší budoucnost. A věřím tomu, že až budeme potřebovat zase zvednout náladu my, najde se v našem okolí taky někdo kdo nám dokáže vlít trochu té naděje do žil. Třeba jako právě teď mě má malá dcerka. Zatím co sedím u počítače přišla za mnou, položila si svou krásnou hlavičku ke mě do klína, podívala se na mě těma krásnýma hlubokýma moudrýma očima (taky někdy máte pocit, při pohledu do dětských očí, že Vám vidí až do duše?) a povídá : "Pojď se mazlit Zlato!"  Co na tohle říct?
 Zkusme se nad tím dnes zamyslet a až se Vás někdo příště zeptá jak se máš, hrdě se mu podívej do očí a pevným hlasem řekni:  Mám se dobře :-)

Hokej

V sobotu byl hokej. Pro zadané ženy to asi není žádná novinka. Chvíli jsem manžela přemlouvala ať jde do hospody. Ano čtete správně, dobrovolně jsem ho "nutila" jít za podobně sportuchtivými jedinci do místní hospůdky. Měli tam dokonce velkoplošnou projekci a to i mě přišlo jako velké lákadlo. Navíc by si pak mohli nad sklenicí dobře vychlazeného oroseného lahodného moku probrat kdo kde udělal jakou chybu a co by v tu dannou situaci udělali oni. No každopádně mi to nevyšlo. Buď jsem zvolila špatnou taktiku, nebo jsem moc tlačila na pilu až dostala má drahá polovička strach, že je do něčeho tlačena a tu chvíli ztratil zájem. Ať tak či tak zůstal doma a tak jsme s dcerkou koukaly s ním. Né tedy, že by mě hokej úplně nebavil. Byly doby, kdy jsem nadšeně koukala s ním, ale po narození dcery, kdy už dva roky koukám maximálně tak na pohádky, jsem tomu nějak nemohla přijít na chuť. Vlastně jsme koukat musely. Jelikož přestavba půdy na obytné patro je v plánu až letos, tak prakticky bydlíme v jedna plus jedna a tam není s malou (ani před malou) kam utéct. Vzala jsem to zodpovědně a vážně jsem se snažila. Nachystala jsem bramburky, načali jsme si pivo a koukali jsme se. Prvních deset minut to bavilo i malou. Lítala po obyváku a jako správný patriot řvala Češi do toho Češi do toho. Tatínek na ní byl po právu hrdý až do chvíle než začala něco chtít. Dal klapky na uši tak jak to umí jen tatínkové. Po nedobrovolných přestávkách na čůrání, papání, uklízení vylitýho piva a vysypaných brambůrek, malá konečně odpadla. No a když jsem po cca hodince opět usedla k televizi, mírně podnapilá, protože jsem se snažila zbytek piva vypít rychleji než mi to malá zase vyleje, měla jsem pár doplňujících otázek. Pokud chcete svého muže zákonitě vytočit, zeptejte se ho při hokeji který jsou naši. No a když jsem se ho ve třetí třetině zeptala jestli si nevyměnili strany, hodil po mě takovým pohledem, že už jsem radši mlčela.
Stejně se mi to po tom rychlým pivu nějak točilo...

Díky

Dnes v noci jsem nemohla spát a tak jsem přemýšlela. To je to nejhorší co můžete v noci udělat. Jak tak přemýšlíte, nacházíte další a další témata, která jsou taky tak strašně důležitá a neodkladná a než se nadějete vstává manžel do práce a jako vždy Vás vzbudí. Dnes tedy né. Máte pocit, že jste oko nezamhouřila a pokud jo, tak rozhodně né dost dlouho na to, aby jste vydržela celý ten maraton denních povinnosti. O tom se tady rozepisovat nebudu, určitě každá žena přesně ví o čem mluvím. No a tak po dvou opravdu, ale opravdu velkých kafích, vypitých jako vždy za běhu, napůl studených, jsem si vzpomněla co jsem v noci řešila.
Zjistila jsem, že jsem strašně vděčná, za to jaký život žiju a že vůbec žiju. Za to že mám rodinu, dům, přátele, zdraví, lásku, zahradu, sporák, ledničku, pračku a spoustu jiných věcí, které bereme v 21 století jako samozřejmost. Myslím si, že si lidi všeobecně málo děkoujou a tak jsem se rozhodla to napravit.
Takže děkuji Pánu Bohu, protože ten mě miloval jako první :-)
Děkuji svému Andělu strážnému, protože ten mě miluje za všech okolností (a má se mnou někdy hromadu práce, za což mu patří mé VELKÉ DÍK)
Děkuji mým rodičům, protože ti mě tvarovali, učili a milovali od narození.
Děkuji sourozencům, bez nich bych nebyla tím kým jsem a nikdy se nenaučila, jako prostřední dítě, kompromisům.
Děkuji manželovi, protože mě miluje a to ikdyž už mě celou zná a že mi dal dceru.
Děkuji dceři, rozsvítila můj život.
Děkuji sama sobě, že mám odvahu to říct a děkuji Vám, všem protože si myslím, že je to potřeba.
Díky
Pak že nespat je nezdravé :-)

Kdo z koho

Polední odpočinek?
Byl to teda boj, ale vyhrála jsem.
Nevím jak to ta malá dělá, ale jak se blíží čas poledního spánku, tak jako by to snad vycítila, začnou otázky typu "nepůjdem spinkat?" A pozor! Nenechte se nachytat. V žádné případě nesmíte odpovědět jednoduše ano, protože v tu chvíly začíná vyčerpávající kolo dalších otázek. Musíme? Já nechci. Musím to dodělat, je to opradvu opravdu důležitý. Potřebuju čůrat (v lepším případě i kakat, tím se zabere víc času). Mámííí pomazlit. Nemůžeš mě mazlit. Mám žízeň (na to je malá Expert, dokáže vypít klidně tři skleničky, jen aby nemusela ležet). Mám hlad. Hlavně asi proto, že místo toho, aby seděla v klidu u jídla, měla zase nějakou moooc důležitou práci. Nebo, že by po té vodě? Chci pusinku, nechci pusinku...je to jak nějaká dost nevyrovnaná hra. Nazvala bych jí Kdo z koho, aneb komu dřív prdnou nervy. Dávala bych ji maminkám v porodnici. Maminko máte holčičku, no a tady máte návod jak jí uspat :-) Všimli jste si, že holky obecně hůř spí? Už jako miminka asi o všem moc přemýšlíme...
 Nebo ještě líp, dávala bych jí budoucím maminkám rovnou s prvním ultrazvukem, protože pak už nebudou mít nikdy čas si v klidu přečíst pravidla a budou nuceny každý den improvizovat.
 Tak jako já.