Koupačka

Včera jsme s manželem chtěli něco podniknout. Teda po pravdě já jsem chtěla něco podniknout a manžel vyjímečně neprotestoval. Nakonec jsme se po dlouhém a únavném dohadování rozhodli, že půjdeme "jen" na místní koupaliště. No když už je konec srpna a my tam ještě nebyli tak je nejvyšší čas. Tak jsem začala balit věci a tajně doufala, že tam nebude moc místních, kteří by více či méně skrytě hodnotili moje po porodu stále neshozená kila navíc. Však já začnu cvičit. A držet dietu. Hned zítra...
No místní tam teda nebyli. Když jsme se asi po dvou a půl kilometrech lomození po polní cestě (je to přece blíž) se skřípajícím kočárkem dokodrcali k bazénu, bylo tam podezřelé ticho. Snad nemají zavřeno! Neměli. U bazenů ležel párek důchodců, v dětském bazénku dováděli jejich tři vnoučata, vzadu hrála rodina karty na dece a pár chlapů sedělo na pivu. Mělo nás to varovat. Převlékly jsme se natěšeně do plavek a já se odvážně vrhla do vody. To jsem neměla dělat. Mám pocit, že mi ztuhla krev v žilách. V uších mi hučí a přísahám, že slyším každé ťuknutí svého srdce. Tak takový to je umrznout. V létě... Mravenčí mi nohy.To bolí, asi mi upadnou.
Po další čtvrt hodině přemlouvání a pozvolným otužovaní dcerky i manžela, doprovázené jejím hysterickým křikem a jeho Och a Ach jsme celá rodina konečně v jinak úplně prázdém bazénu. No když už jsme sem šli tak si přece zaplavem. Kopej nohama miláčku, bude Ti tepleji. A tak malá v kruhu kope jak blázen, všem nám promodrávají rty, cvakají zuby a dáváme si jeden bazén za druhým, v domnění, že nás to aspoň trochu zahřeje. Nezahřálo.
Malá má teď období, kdy na vše ukazuje a já jí musím říkat co má jakou barvu. Když si dáváme třetí bazén a já už nohy necítím, což mě vyděsilo ještě víc, musím mezi tempy a přemýšlením, jestli mě chytá nebo nechytá do lýtka křeč,odpovídat jakou barvu má kruh? Jakou barvu mají moje plavky? A tvoje? A taťkovi? A jakou barvu má taťka?
Rudou, miláčku rudou a za chvilku bude mít modrou...

Závislost

Jsem zavislá na Solitare.
Když o tom teď přemýšlím provází mě to po celý můj život. Už moje první pokusy na počítači se točily kolem této karetní hry. Je taky pravda, že vždycky na tuto hru na pár let zapomenu, ale ona se mi neustále vrací do života. Jako minulý týden. Jeli jsme z dovolené a dostali jsme se do kolony. Každý kdo někdy stál v koloně ví, že jakýkoliv, opakuji jakýkoliv, druh rozptýlení přijde vhod. Když jsme vyčerpali zásoby vtipů a dostatečně se nasmáli všem méně i více vtipným rodinným historkám, sáhla jsem v zoufalosti po mobilu a začala jsem se jím přehrabovat. Můj mobil má jednu úžasnou vlastnost. Pokaždé v něm objevím něco nového (a to ho mám už víc jak dva roky). Stále mě nepřestane překvapovat.
No a v oné osudné chvili jsem zjistila, že můžu hrát na svém mobilu online Solitare. Od té doby v tom zase lítám. Každou volnou chvilku (i tu která původně volná být neměla) skládám karty podle barvy, nervozně klepu do mobilu, když není dostatečně rychlý (sbírám přece body né?) pořád dobíjím věčně vybitý mobil a nemůžu s tím přestat. Dovedla jsem tuto hru k dokonalosti přidáním adrenalinu, díky mé dcerce.
Představte si situaci kdy dítě sleduje pohádku, ale potřebuje, aby maminka seděla vedle a sdílela s ní po třicáté první ten samý oblíbený díl Prasátka Pepa. Mohla bych ho vpodstatě zahrát sama. A to i v noci a pozpátku. Dá se říct, že mám na ten růžovoučkej čumáček počínajíci alergii...
 Ale jako správný milující rodič sedím vedle nadšeného broučka a trpím. Počkám, až se pořádně zakouká. Sáhnu po telefonu. Půl baterky, je to dobrý. A už jedu. Červená dáma, černej kluk. Né teď jsem se překlikla! Doprčic, musím znovu. Cože srdcová dvojka, co s ní mám jako dělat? Už jen jednu hru. Jestli vyhraju skončím. Jé já vyhrála! Tak ještě jednou...
Dělám co nejmenší pohyby a s výrazem pokerového hráče tam házím jednu kartu za druhou. Emoce i adrenalin z načapaní držím pěkně pod pokličkou a najednou, zničeho nic mobil pípne. Proč jen to udělal? Malá hlavička s nevinnýma očima se na mě bleskurychle otáčí.
"Maminko, ty ťukáš? Jééé můžu taky?"
"Můžeš, miláčku..."

Lístky

Už jste někdy zažili ten pocit, když sedíte u počítače, čekáte, kdy se spustí online prodej lístků na Vámi vyhlídnutý koncert, divadlo, nebo přednášku, kam je omezený počet míst a samozřejmně obrovský zájem o lístky?
Včera (v neděli, nechápu jak může začínat prodej lístků v neděli v 10 hodin) jsem dvacet minut dopředu seděla nervozně u počítače a čekala. Taky Vám příjde, že někdy má minuta víc jak 60 vteřin? Třeba na gyndě, nebo u zubaře je určitě delší...
Dvě minuty před desátou už se o mě pokoušely mdloby a když se nic nedělo ani minutu po hodině desáté, byla jsem zralá na infarkt. No a pak to začalo. Konečně jsem se dostala do systému prodeje lístků a začal boj. Do slova a do písmene. Místa mi mizela před očima a já začala pomalu propadat panice. Potřebovala jsem osm lístků. Nejlépe vedle sebe. Zázrakem se podařilo. Euforii, ale střídá zmatení. Krok další registrace? Proč jen se musím registrovat, když si chci jen koupit lístky? No dobrá, jsem tam. Platba (online, jak jinak v dnešní době, že?).
Koho by taky napadlo, že Někdo, na malém městě a na mateřské dovolené potřebuje v 21 století platební kartu tak maximálně na drbání zad, že? Vyřízeno. Švagr to zaplatí. Cože? Povolený počet lístků na osobu šest? To jakože fakt...tak znovu....
Po 32 minutách, které mě stály tak rok života, dva nehty a hrozící návštěvu sociálky, pokud má dcera někde nahlas zopakuje všechna slova co slyšela, mám ale svoje lístky v kapse.
No v kapse. Teda na emailu.
Teď ještě najít někoho kdo má tiskárnu...

Stavíme

Letos v létě stavíme. Asi každý kdo někdy stavěl přesně ví o čem je řeč, když se řekne "stavíme". Děláme celé obytné patro za Živa. To v praxi znamená, že ve spodním patře žijeme a tím pádem nemáme před hlukem, prachem a vedrem (víte jaký je vedro v baráku bez střechy?) kam utéct.
Je celkem jedno jestli jde o rekonstrukci, nástavbu, zvětšování, zmenšování, nebo stavbu takzvaně na zeleném, je to prostě dřina. Taky je jedno jestli máte firmu, nebo bandu ze začátku nadšených příbuzných.
A taky je jedno jak skvěle to naplánujete. Vždycky se něco posere :-)
Mimo jiné si musíte jak jen to jde zvyknout i na to, že se ráno nevyspíte.V lepším případě až v sedm už se Vám někdo dobývá do soukromí a pokud nechcete, aby Vás všichni viděli s naschlou slinou na tváři a účesem alá málá čarodějnice, musíte si budík natáhnout minimálně o 10 min dřív, než se objeví první zedník. No a to vůbec nemluvím o ranní návštěve toalety. To je pak hned další čtvrthodinka. No a pokud jim chystáte i jídlo, tak už radši nechoďte ani spát...
Zatím co je buchta ke kávičce v troubě, guláš na oběd rozvařený, knedlíky kynou (kolik sní 10 chlapů chleba na svačinu?) čekáte kdy se objeví první dělník, aby jste ho odchytla dřív, než zvoněním probudí vaší ratolest a vy budete toto všechno muset stihnout s nevyspalým řvoucím miláčkem na noze.
Umytá, učesaná a uhnaná netrpělivě přecházíte kolem oken a ono NIC. Když uplyne další hodina a vy máte tlak tak 120 na 150 a buchtu připálenou zavoláte manželovi, kde asi tak nastala chyba.
"Jé oni dnes nepříjdou, ráno volali, já ti to neřekl?"
Né,  NEŘEKL.