Věčný student

Studuju. Seběhlo se to všechno tak rychle.
 Jeden den jsem na mateřské, maminka dvouapůl leté holčičky a druhý den? Jsem pracující žena a ještě k tomu si zvyšuji kvalifikaci. Aby toho nebylo málo tak rovnou na dvou školách. Když se teď ohlédnu příjde mi to absurdní. Naskočila jsem do rozjetého vlaku, co vlaku, tohle bylo nejmíň pendolíno a nestíhám. V pravém smyslu toho slova.
Z mého voňavého, nažehleného, dvakrát denně převlékaného, dokolanle sladěného miláčka je ubryndané dítě s jednou modrou,druhou růžovou ponožkou a věčně špinavou pusou. Doma by se z pohlahy dalo jíst! Vážně, zrovna jsem rozšlápla nějakou křupku... 
Jíme tzv "codůmdalky" a když dům nic nedá nejíme.
Maminka musí přece do měsíce odevzdat absolvenskou práci. A nemůže být za vola, když už se tam přihlásila, né? Navíc o patnácti normo stranách. Že nevíte co to je? Já to ještě v zaří taky netušila.
A ve čtvrtek jedu zas! Mají tam dobrý kafe...

PS: promiňte mi případné chyby, nestihla jsem je opravit...

To nevymyslíš

Taky se Vám někdy přihodí Něco o čem jste přesvědčeni, že kdyby to Někdo vymyslel a Někdo natočil, ťukali byste si na čelo, že krapet přestřelil? Tak přesně něco takového se mi stalo tento pátek.
Šla jsem na rutinní prohlídku k doktorovi. V čekárně nikdo nebyl. Po pěti minutách už jsem byla u sestřičky.  Ze zdání klidné a rychlé prohlídky mě nevyrušil ani fakt, že se sestře nepodařilo naměřit mi tlak. Asi došly baterky, to se stává. Když se jí nepodařilo mi vzít krev napoprvé, měla jsem s ní doopravdy i soucit. Někdy to prostě nejde, den blbec, známe to všichni. Když mi kroutila jehlou v ruce už potřetí a opět vedle, začala jsem se poohlížet po dveřích, kterými uteču. Že bych radši přišla zítra? Nakonec se podařilo a já celá zpocená doslova vymačkala zkumavku krve. Tak to bychom měly. Ještě EKG. Co by se tak mohlo stát? Vysvlékla jsem se a lehla si na záda. Setřička na mě připnula ty nepříjemné, studené a mokré  přísavky. Vše vpořádku, jupí! Už jsem se viděla jak z vesela odcházím. Sestra, celá šťastná, že se jí podařilo naťukat moje data do tiskárny, začala tisknout výsledky. No a co myslíte? V tiskárně došel papír. Inu dobrá, i to se přece stane.
" Nevíte jak se to mění? "  Kdo? Jako já? Polonahá, ležící, připnutá skřipci, které začínají být docela dost nepříjemné?
" Ne, to vážně nevím" Dalších dobrých deset minut, se to sestra, po přiznání, že je zde jen na záskok, snažila vyměnit. Když zničila třetí papír, konečně to vzdala a zavolala si druhou sestru na pomoc. Víc hlav, víc ví. Teda alespoň někdy.
Abych to zkrátila, asi po dalších 20 minutách mě zmrzlou a s cucflekama po celém trupu (jak tohle vysvětlím manželovi?) vysvobodily.
Snad to do příštího roku zapomenu...

Svátek strážných andělů

Věděli jste, že existuje svátek strážných andělů?
Existuje a připadá na 2.10. No není to krásný? Je to den, kdy bychom si měli všichni uvědomit, že jsme od Pána Boha dostaly obrovský dar. Že nejen, že nám dal kousek sebe, dal nám taky "parťáka" do nepohody. Který je tu jen a jen pro nás a co je nejdůležitější, miluje nás. Bezvýhradně. Ikdyž nás zná. Nic před ním neukryjem, nic na něj nezahrajem a přesto je s námi. Je jedno jestli jsi katolik, křesťan nebo nevěříš, stejně je super pocit vědět, že máš někoho, kdo se k Tobě neotočí zády, ani když uděláš nějakou botu. Můžeš být sám sebou a přesto (nebo právě proto) Tě má rád.
Já ho mám taky ráda :-)

Malý, ale zuřivý

Když jsem byla těhotná, byla jsem na rizikovém těhotenství a skoro půl roku musela ležet. Co bych za to teď dala. Je ale jasné, že pokud ležet musíte, není to ono, už jen proto, že musíte. V praxi to taky znamená, že máte vycházky. A to je ten kámen úrazu. Chtě nechtě musíte vylézt dopoledne ven, ikdyž by jste si zrovna ráda schrupla, protože celou noc jste čuměla do stropu, jak jste z toho věčnýho polehávání otlačená.
Prší? Sněží? Fouká? Nevadí, máte přece vycházku tak ven musíte.
 Dvě hodiny je navíc strašně málo. Jsem od přírody zodpovědný člověk. Někdy až moc, bohužel. Takže jsem vycházky dodržovala vždy přesně na minutu. Znáte to. Náhoda je blbec, práce ve stejným městě, známý na každým kroku, ještě abych přišla o tu almužnu co mi dávají.
To jsem si takto jednou o vycházce vyrazila zase na nákup. Chutě jsou chutě. No a mezi rozhodováním jestli oříškovou, nebo mléčnou čokoládku mi zvoní telefon. Manžel. Kde jsi byla? Máš ve schránce dopis od kontroly, prý tě nezastihly doma.
Krev se mi nahrnula do hlavy a když jsem se celá ufuňěná a zpocená dovalila domu (čokolády pro jistotu obě), hned jsem ještě plná adrenalinu zvedla telefon a volala dotyčnému pánovi. Od jeho prvního slova jsem měla jasnou představu s kým mluvím. Tvídové sako, manšestrové kalhoty. Kulaté obroučky brýlí, naškrobená košile a poznáte ho už z dálky, podle chůze a pitralonu.Velmi, ale velmi arogantní nepříjemný hlas veledůležitého státního úředníka, který svou prací doslova žije mi sdělil, že mě nezastihl při kontrole doma. Spolkla jsem mraky sprostých slov, důrazně a pomalu jsem mu řekla, že jsem doma byla a neméně důrazně žádala vysvětlení. A toho se mi taky dostalo.
Pán se k nám nemohl dozvonit. Máme totiž zvonek na domě a né na brance. Klepal tedy na vrata - myslel asi naši do pasu vysokou branku a jelikož jsem to v zavřeném baráku, dobrých pět metrů od branky vzdáleném, neslyšela byl nucen mi dát upomínku.
Na moje argumenty proč tedy nešel dovnitř zazvonit mi sdělil, že máme psa a ten ho tam nepustil. Našeho malého psa? Na to mi, ale ochotný úředník odpověděl.
Ano malý, ale zuřivý.
Takže až půjdete jednou okolo dejte si pozor!
Na malou zrzavou chlupatou línou kouli, která za plotem často dělá hrdinku, ale jak otevřete branku se svěšeným ocasem zdrhá.
A na plotě uvidíte nápis.
Jsem malá, ale zuřivá :-)
Pro jistotu.

Koupačka

Včera jsme s manželem chtěli něco podniknout. Teda po pravdě já jsem chtěla něco podniknout a manžel vyjímečně neprotestoval. Nakonec jsme se po dlouhém a únavném dohadování rozhodli, že půjdeme "jen" na místní koupaliště. No když už je konec srpna a my tam ještě nebyli tak je nejvyšší čas. Tak jsem začala balit věci a tajně doufala, že tam nebude moc místních, kteří by více či méně skrytě hodnotili moje po porodu stále neshozená kila navíc. Však já začnu cvičit. A držet dietu. Hned zítra...
No místní tam teda nebyli. Když jsme se asi po dvou a půl kilometrech lomození po polní cestě (je to přece blíž) se skřípajícím kočárkem dokodrcali k bazénu, bylo tam podezřelé ticho. Snad nemají zavřeno! Neměli. U bazenů ležel párek důchodců, v dětském bazénku dováděli jejich tři vnoučata, vzadu hrála rodina karty na dece a pár chlapů sedělo na pivu. Mělo nás to varovat. Převlékly jsme se natěšeně do plavek a já se odvážně vrhla do vody. To jsem neměla dělat. Mám pocit, že mi ztuhla krev v žilách. V uších mi hučí a přísahám, že slyším každé ťuknutí svého srdce. Tak takový to je umrznout. V létě... Mravenčí mi nohy.To bolí, asi mi upadnou.
Po další čtvrt hodině přemlouvání a pozvolným otužovaní dcerky i manžela, doprovázené jejím hysterickým křikem a jeho Och a Ach jsme celá rodina konečně v jinak úplně prázdém bazénu. No když už jsme sem šli tak si přece zaplavem. Kopej nohama miláčku, bude Ti tepleji. A tak malá v kruhu kope jak blázen, všem nám promodrávají rty, cvakají zuby a dáváme si jeden bazén za druhým, v domnění, že nás to aspoň trochu zahřeje. Nezahřálo.
Malá má teď období, kdy na vše ukazuje a já jí musím říkat co má jakou barvu. Když si dáváme třetí bazén a já už nohy necítím, což mě vyděsilo ještě víc, musím mezi tempy a přemýšlením, jestli mě chytá nebo nechytá do lýtka křeč,odpovídat jakou barvu má kruh? Jakou barvu mají moje plavky? A tvoje? A taťkovi? A jakou barvu má taťka?
Rudou, miláčku rudou a za chvilku bude mít modrou...

Závislost

Jsem zavislá na Solitare.
Když o tom teď přemýšlím provází mě to po celý můj život. Už moje první pokusy na počítači se točily kolem této karetní hry. Je taky pravda, že vždycky na tuto hru na pár let zapomenu, ale ona se mi neustále vrací do života. Jako minulý týden. Jeli jsme z dovolené a dostali jsme se do kolony. Každý kdo někdy stál v koloně ví, že jakýkoliv, opakuji jakýkoliv, druh rozptýlení přijde vhod. Když jsme vyčerpali zásoby vtipů a dostatečně se nasmáli všem méně i více vtipným rodinným historkám, sáhla jsem v zoufalosti po mobilu a začala jsem se jím přehrabovat. Můj mobil má jednu úžasnou vlastnost. Pokaždé v něm objevím něco nového (a to ho mám už víc jak dva roky). Stále mě nepřestane překvapovat.
No a v oné osudné chvili jsem zjistila, že můžu hrát na svém mobilu online Solitare. Od té doby v tom zase lítám. Každou volnou chvilku (i tu která původně volná být neměla) skládám karty podle barvy, nervozně klepu do mobilu, když není dostatečně rychlý (sbírám přece body né?) pořád dobíjím věčně vybitý mobil a nemůžu s tím přestat. Dovedla jsem tuto hru k dokonalosti přidáním adrenalinu, díky mé dcerce.
Představte si situaci kdy dítě sleduje pohádku, ale potřebuje, aby maminka seděla vedle a sdílela s ní po třicáté první ten samý oblíbený díl Prasátka Pepa. Mohla bych ho vpodstatě zahrát sama. A to i v noci a pozpátku. Dá se říct, že mám na ten růžovoučkej čumáček počínajíci alergii...
 Ale jako správný milující rodič sedím vedle nadšeného broučka a trpím. Počkám, až se pořádně zakouká. Sáhnu po telefonu. Půl baterky, je to dobrý. A už jedu. Červená dáma, černej kluk. Né teď jsem se překlikla! Doprčic, musím znovu. Cože srdcová dvojka, co s ní mám jako dělat? Už jen jednu hru. Jestli vyhraju skončím. Jé já vyhrála! Tak ještě jednou...
Dělám co nejmenší pohyby a s výrazem pokerového hráče tam házím jednu kartu za druhou. Emoce i adrenalin z načapaní držím pěkně pod pokličkou a najednou, zničeho nic mobil pípne. Proč jen to udělal? Malá hlavička s nevinnýma očima se na mě bleskurychle otáčí.
"Maminko, ty ťukáš? Jééé můžu taky?"
"Můžeš, miláčku..."

Lístky

Už jste někdy zažili ten pocit, když sedíte u počítače, čekáte, kdy se spustí online prodej lístků na Vámi vyhlídnutý koncert, divadlo, nebo přednášku, kam je omezený počet míst a samozřejmně obrovský zájem o lístky?
Včera (v neděli, nechápu jak může začínat prodej lístků v neděli v 10 hodin) jsem dvacet minut dopředu seděla nervozně u počítače a čekala. Taky Vám příjde, že někdy má minuta víc jak 60 vteřin? Třeba na gyndě, nebo u zubaře je určitě delší...
Dvě minuty před desátou už se o mě pokoušely mdloby a když se nic nedělo ani minutu po hodině desáté, byla jsem zralá na infarkt. No a pak to začalo. Konečně jsem se dostala do systému prodeje lístků a začal boj. Do slova a do písmene. Místa mi mizela před očima a já začala pomalu propadat panice. Potřebovala jsem osm lístků. Nejlépe vedle sebe. Zázrakem se podařilo. Euforii, ale střídá zmatení. Krok další registrace? Proč jen se musím registrovat, když si chci jen koupit lístky? No dobrá, jsem tam. Platba (online, jak jinak v dnešní době, že?).
Koho by taky napadlo, že Někdo, na malém městě a na mateřské dovolené potřebuje v 21 století platební kartu tak maximálně na drbání zad, že? Vyřízeno. Švagr to zaplatí. Cože? Povolený počet lístků na osobu šest? To jakože fakt...tak znovu....
Po 32 minutách, které mě stály tak rok života, dva nehty a hrozící návštěvu sociálky, pokud má dcera někde nahlas zopakuje všechna slova co slyšela, mám ale svoje lístky v kapse.
No v kapse. Teda na emailu.
Teď ještě najít někoho kdo má tiskárnu...

Stavíme

Letos v létě stavíme. Asi každý kdo někdy stavěl přesně ví o čem je řeč, když se řekne "stavíme". Děláme celé obytné patro za Živa. To v praxi znamená, že ve spodním patře žijeme a tím pádem nemáme před hlukem, prachem a vedrem (víte jaký je vedro v baráku bez střechy?) kam utéct.
Je celkem jedno jestli jde o rekonstrukci, nástavbu, zvětšování, zmenšování, nebo stavbu takzvaně na zeleném, je to prostě dřina. Taky je jedno jestli máte firmu, nebo bandu ze začátku nadšených příbuzných.
A taky je jedno jak skvěle to naplánujete. Vždycky se něco posere :-)
Mimo jiné si musíte jak jen to jde zvyknout i na to, že se ráno nevyspíte.V lepším případě až v sedm už se Vám někdo dobývá do soukromí a pokud nechcete, aby Vás všichni viděli s naschlou slinou na tváři a účesem alá málá čarodějnice, musíte si budík natáhnout minimálně o 10 min dřív, než se objeví první zedník. No a to vůbec nemluvím o ranní návštěve toalety. To je pak hned další čtvrthodinka. No a pokud jim chystáte i jídlo, tak už radši nechoďte ani spát...
Zatím co je buchta ke kávičce v troubě, guláš na oběd rozvařený, knedlíky kynou (kolik sní 10 chlapů chleba na svačinu?) čekáte kdy se objeví první dělník, aby jste ho odchytla dřív, než zvoněním probudí vaší ratolest a vy budete toto všechno muset stihnout s nevyspalým řvoucím miláčkem na noze.
Umytá, učesaná a uhnaná netrpělivě přecházíte kolem oken a ono NIC. Když uplyne další hodina a vy máte tlak tak 120 na 150 a buchtu připálenou zavoláte manželovi, kde asi tak nastala chyba.
"Jé oni dnes nepříjdou, ráno volali, já ti to neřekl?"
Né,  NEŘEKL.

Den přátelství

Zrovna jsem si přečetla, že je dnes den mezinárodního přátelství. Máme tento den využít k tomu, abychom oslovili své přátele. Řekli jim jak nám na nich záleží, odpustili si staré křivdy, zažehly znovu lásku v zanedbávaných vztazích. Pokusili se začít nová přátelství a nebo s láskou pokračovat v těch starých.
Na všech vztazích se musí pracovat a přátelství není vyjímkou. Využívám proto této příležitosti a všem svým přátelům, kamarádům  i nepřátelům vzkazuji "Mám Vás ráda"
 Jsem vděčná, za všechny lidi, které mám okolo sebe. Přátelům, za to, že se na ně mohu vždycky spolehnout, že jsou mi stále na blízku. Dokáži se s nimi smát i plakat, sdílí se mnou vše co mě v životě potkalo. S nimi nikdy nemám pocit, že jsem sama. Dávají mi pocit milovanosti, plnosti a důležitosti. Dávají mi možnost milovat a rozšiřovat si obzory skrze naši rozdílnosti. Vážím si Vás a jsem Bohu vděčná, že jsme se potkali.
Kamarádům děkuji, že se s nimi vždy pobavím, zasměju a uvolním.
Svým nepřátelům děkuji, že mě zocelili a naučili mě vážit si svých přátel.
Myslím, že těchto dnů by v roce mělo být nejmíň 365.

Želvák

Moje dcerka má želvu. Né živou, ale takovou tu lampičku, jak večer před spaním osvítí strop hvězdičkami a zahraje před usnutím pár písniček. Dostala jí u babičky a dědy pod stromeček a má jí moc ráda. Všude jí tahá, takže každý večer lezeme po baráku a hledáme kam se nám asi tak želvička schovala dnes. Ale proč Vám  jí vůbec popisuju? Musím Vám vyprávět co se nám včera stalo.
Malá si s želvičkou zase hrála, já jsem byla spokojená, že aspoň pár minut nemusím odpovídat na všetečné otázky a užívala jsem si chvilku ticha, když v tom dcera povídá
 " Maminko želva je kluk?"
V tu ránu zbystřím, volím ta správná slova a opatrně se malé ptám "Proč myslíš?"
No a na to moje malá, dvouapůletá holčička hrdě ukazuje želvičce mezi nožky, drží ocásek a povídá
"No tady! Tady má To! No To Čííí jak má Fanoušek (bratránek) a to je kluk"
Na to jsem jaksi neměla co říct.
Takže naše růžová plyšová želva je prostě kluk :-)

Opíkačka

Dneska je venku nádherně.
Je pravda, že je to úhel pohledu. Někdo by mohl říct, že sotva dvacet stupňů  a pod mrakem je nic moc, nebo dokonce hnusný počasí, ale já nemůžu být šťastnější.
O víkendu jsme slavily narozeniny. Teda manžel slavil narozeniny. Já dva dny před tím (a taky i dva dny potom) uklízela, vařila, pekla,nakupovala organizovala a znovu uklízela. No a když jsem měla pocit, že vše probíhá tak jak má, všichni mají co jíst a pít, maso se krásně točí nad ohněm, pivo je na sedmém schodu řádně vychlazené, cukroví se zas tak moc neroztéká a  děti jsou v bazénku šťastně osvěžované, sedla jsem si a nechala se unést rodinnou pohodou.
Při tom všem kochání jsem se, ale zapomněla namazat. Takže jak říkám. Dneska je nádherně a moje do ruda spálený loupající se ramena si dnešní zimu nemůžou vynachválit.

Amina

Taky jste si všimly toho, že jakmile jde někde nějaká maminka s kočárkem, kolemjdoucí lidé okamžitě nakukují na dítě a je to samé: "Jé  to je celá maminka, nebo to je celý tatíkem (samozřejmně podle toho čí známe nebo příbuzné jste potali). V lepším případě to je celá babička, dědeček, strýček ze sedmého kolena, tetička z Prahy, sestřenice bratrance z máminy strany, nebo se podobá sousedovic Amině, s kterou ale pokud víte nejste vůbec v žádném příbuzeneckém vztahu, takže si pak o dlouhých zimních večerech lámete hlavu, jak je možné, že se zrovna Vaše dcera podobá té sousedovic.
Mě se dokonce jednou stalo, že mi mírně podnapilá rádoby kamarádka ze základky nakoukla do kočárku a povídá : " Jé ta je krásná" Pak se podívala znovu, zaostřila a povídá " Jé ale ta je fakt krásná"
No a nakonec se mírně zhnuseně koukne na mě a dodá tomu korunu " Po kom je???"
Asi po sousedovic Amině...

Mám se dobře

 Taky jste si všimli toho, že když někoho potkáte a zeptáte se jak se má, málokdo Vám odpoví, že dobře? Ve většině případu se setkáme s odpovědí typu - No ani se neptej... Už bylo líp... Co Ti mám povídat, nebo prostě jen špatně. I můj malej synovec na otázku "Jak jsi se dnes vyspinkal ?" ze zásady s podmračeným čelíčkem odpovídal Blbje :-)
Je to jako bychom se styděli přiznat, že se máme fajn a nic nás netrápí. Jako kdyby společnost byla nastavena jen na samé stěžování a řešení problémů a každý kdo se má líp než já je hned podežřelý. Bojíme se snad, že by nám lidé záviděli? Je lepší tvářit se jako kakabus ikdyž mám srdce plné lásky a radostí bych skákala? Nebo je lepší přiznat pravdu a předat tím pomyslné žezlo radosti někomu dalšímu? Udělat radost někomu cizýmu jen tím, že se na něj usměješ, popřeješ hezký den, nebo dát naději méně šťastnému v lepší budoucnost. A věřím tomu, že až budeme potřebovat zase zvednout náladu my, najde se v našem okolí taky někdo kdo nám dokáže vlít trochu té naděje do žil. Třeba jako právě teď mě má malá dcerka. Zatím co sedím u počítače přišla za mnou, položila si svou krásnou hlavičku ke mě do klína, podívala se na mě těma krásnýma hlubokýma moudrýma očima (taky někdy máte pocit, při pohledu do dětských očí, že Vám vidí až do duše?) a povídá : "Pojď se mazlit Zlato!"  Co na tohle říct?
 Zkusme se nad tím dnes zamyslet a až se Vás někdo příště zeptá jak se máš, hrdě se mu podívej do očí a pevným hlasem řekni:  Mám se dobře :-)

Hokej

V sobotu byl hokej. Pro zadané ženy to asi není žádná novinka. Chvíli jsem manžela přemlouvala ať jde do hospody. Ano čtete správně, dobrovolně jsem ho "nutila" jít za podobně sportuchtivými jedinci do místní hospůdky. Měli tam dokonce velkoplošnou projekci a to i mě přišlo jako velké lákadlo. Navíc by si pak mohli nad sklenicí dobře vychlazeného oroseného lahodného moku probrat kdo kde udělal jakou chybu a co by v tu dannou situaci udělali oni. No každopádně mi to nevyšlo. Buď jsem zvolila špatnou taktiku, nebo jsem moc tlačila na pilu až dostala má drahá polovička strach, že je do něčeho tlačena a tu chvíli ztratil zájem. Ať tak či tak zůstal doma a tak jsme s dcerkou koukaly s ním. Né tedy, že by mě hokej úplně nebavil. Byly doby, kdy jsem nadšeně koukala s ním, ale po narození dcery, kdy už dva roky koukám maximálně tak na pohádky, jsem tomu nějak nemohla přijít na chuť. Vlastně jsme koukat musely. Jelikož přestavba půdy na obytné patro je v plánu až letos, tak prakticky bydlíme v jedna plus jedna a tam není s malou (ani před malou) kam utéct. Vzala jsem to zodpovědně a vážně jsem se snažila. Nachystala jsem bramburky, načali jsme si pivo a koukali jsme se. Prvních deset minut to bavilo i malou. Lítala po obyváku a jako správný patriot řvala Češi do toho Češi do toho. Tatínek na ní byl po právu hrdý až do chvíle než začala něco chtít. Dal klapky na uši tak jak to umí jen tatínkové. Po nedobrovolných přestávkách na čůrání, papání, uklízení vylitýho piva a vysypaných brambůrek, malá konečně odpadla. No a když jsem po cca hodince opět usedla k televizi, mírně podnapilá, protože jsem se snažila zbytek piva vypít rychleji než mi to malá zase vyleje, měla jsem pár doplňujících otázek. Pokud chcete svého muže zákonitě vytočit, zeptejte se ho při hokeji který jsou naši. No a když jsem se ho ve třetí třetině zeptala jestli si nevyměnili strany, hodil po mě takovým pohledem, že už jsem radši mlčela.
Stejně se mi to po tom rychlým pivu nějak točilo...

Díky

Dnes v noci jsem nemohla spát a tak jsem přemýšlela. To je to nejhorší co můžete v noci udělat. Jak tak přemýšlíte, nacházíte další a další témata, která jsou taky tak strašně důležitá a neodkladná a než se nadějete vstává manžel do práce a jako vždy Vás vzbudí. Dnes tedy né. Máte pocit, že jste oko nezamhouřila a pokud jo, tak rozhodně né dost dlouho na to, aby jste vydržela celý ten maraton denních povinnosti. O tom se tady rozepisovat nebudu, určitě každá žena přesně ví o čem mluvím. No a tak po dvou opravdu, ale opravdu velkých kafích, vypitých jako vždy za běhu, napůl studených, jsem si vzpomněla co jsem v noci řešila.
Zjistila jsem, že jsem strašně vděčná, za to jaký život žiju a že vůbec žiju. Za to že mám rodinu, dům, přátele, zdraví, lásku, zahradu, sporák, ledničku, pračku a spoustu jiných věcí, které bereme v 21 století jako samozřejmost. Myslím si, že si lidi všeobecně málo děkoujou a tak jsem se rozhodla to napravit.
Takže děkuji Pánu Bohu, protože ten mě miloval jako první :-)
Děkuji svému Andělu strážnému, protože ten mě miluje za všech okolností (a má se mnou někdy hromadu práce, za což mu patří mé VELKÉ DÍK)
Děkuji mým rodičům, protože ti mě tvarovali, učili a milovali od narození.
Děkuji sourozencům, bez nich bych nebyla tím kým jsem a nikdy se nenaučila, jako prostřední dítě, kompromisům.
Děkuji manželovi, protože mě miluje a to ikdyž už mě celou zná a že mi dal dceru.
Děkuji dceři, rozsvítila můj život.
Děkuji sama sobě, že mám odvahu to říct a děkuji Vám, všem protože si myslím, že je to potřeba.
Díky
Pak že nespat je nezdravé :-)

Kdo z koho

Polední odpočinek?
Byl to teda boj, ale vyhrála jsem.
Nevím jak to ta malá dělá, ale jak se blíží čas poledního spánku, tak jako by to snad vycítila, začnou otázky typu "nepůjdem spinkat?" A pozor! Nenechte se nachytat. V žádné případě nesmíte odpovědět jednoduše ano, protože v tu chvíly začíná vyčerpávající kolo dalších otázek. Musíme? Já nechci. Musím to dodělat, je to opradvu opravdu důležitý. Potřebuju čůrat (v lepším případě i kakat, tím se zabere víc času). Mámííí pomazlit. Nemůžeš mě mazlit. Mám žízeň (na to je malá Expert, dokáže vypít klidně tři skleničky, jen aby nemusela ležet). Mám hlad. Hlavně asi proto, že místo toho, aby seděla v klidu u jídla, měla zase nějakou moooc důležitou práci. Nebo, že by po té vodě? Chci pusinku, nechci pusinku...je to jak nějaká dost nevyrovnaná hra. Nazvala bych jí Kdo z koho, aneb komu dřív prdnou nervy. Dávala bych ji maminkám v porodnici. Maminko máte holčičku, no a tady máte návod jak jí uspat :-) Všimli jste si, že holky obecně hůř spí? Už jako miminka asi o všem moc přemýšlíme...
 Nebo ještě líp, dávala bych jí budoucím maminkám rovnou s prvním ultrazvukem, protože pak už nebudou mít nikdy čas si v klidu přečíst pravidla a budou nuceny každý den improvizovat.
 Tak jako já.

Jde se ven

Zrovna mám vzácnou chvilku pro sebe a tak samým rozrušením nevím co dřív. Dodělat oběd? Trošku to tu poklidit, nebo že bych se konečně od rána učesala?
Malá spí a já  nakonec sedám k počítači. První půlhodinku jsem teda strávila na různých bazarech a bazárcích, protože jsem včera zjistila, že malá nemá žádné boty. Né že by tedy neměla žádné boty, ale nemá žádné co by jí byly.
Včera po půl hodině oblékání doprovázené přemlouváním, slibováním i vyhrožováním jsme konečně patřičně oblečené vyšly z domu. Je tam krásně. Sluníčko nám po dlouhé zimě zase pěkně hřeje. Byl by hřích sedět doma, jde se na procházku.Venku se to všechno tak nějak líp snáší. Vyčistím si hlavu...
Udělaly jsme sotva pár kroků a já malou na jednu  nestřeženou pidisekundu pustila,abych si otevřela branku. No a co myslíte? Zakopla a s veklým vřískotem dosedla právě do té jediné kaluže na celé předzahrádce, která tam je. Neměla jsem sílu ani nadávat. Naopak, přišlo mi to děsně vtipné. Smála jsem se na celé kolo. Je pravda, že trochu hystericky. No musel na nás být pohled. Křečovitě se řehtající matka nese pod paží hnědé, naštěstí jen v blátě obalené, plačící dítě. Snad nešel nikdo okolo...(a jestli šel taktně přešel na druhý chodník). Odnesla jsem stále řvoucí dcerku domu,kde jsme strávily další půl hodinu převlékáním. Nechápu jak se bahno může dostat až do kalhotek? Vzhledem k tomu, že měla i body, musela jsem jí za stálého utěšování, že se nic neděje a že maminka se směje, ne proto, že se zbláznila, ale protože ji nic jiného nezbývá, vysvléct až do naha.
 Mazlavé a studené bahníčko měla i v kozačkách. Ani jsem se je nepokoušela umýt a dala jsem malé botasky s tím, že večer vše vyperu a venku snad nepotkáme další louže. No a to byl ten kámen úrazu. Ptám se jí, jako správně starostlivá a svědomitá matka, jestli jí netlačí.  Pro jistotu jsem ji nožku i přeměřila. "Netlačí, netlačí, vůbec maminko, netlačí. Líbí si Nikolce. Moc. "A tak jsme vyšly. Znova :-)
Pokus číslo dvě už vyšel. rozhodla jsem se, že malou u branky nepustím, ani kdybych si měla otevřít zubama. Vše se zdálo sluncem zalité až do doby co mé zlatíčko ušlo pár kroků.
"Auwajs, bolí. Au au au nožička bolí." A tak maminka ve své volné chvilce schání a nakupuje botičky o číslo větší.
Dnes až se vzbudí dostane na procházku nepromokavou kombinézu. Sluníčko nesluníčko!

Myšlenky

Psaní je pro mě terapii.
Jsem na mateřské a jak mi jistě dají všechny ženy v domácnostech za pravdu, je někdy těžké najít si chvíly a hlavně klid na uspořádání vlastních myšlenek. Nestěžuji si. Jsem šťastná jak jsem nikdy nebyla, ale co dělat s tou spoustou otazníků v mé hlavě? Někdy mám pocit, že se mi ty myšlenky už nemůžou vejít do hlavy. Slyším je, jak si tam žijí vlastní život. Cvrkají, tlačí se, některé pálí, skáčou si jedna přes druhou, až si někdy myslím, že to musí být slyšet ven. Možná proto na mě ostatní tak divně koukají. Co chci v životě dělat? Čeho chci dosáhnout? Jsem dobrá matka, manželka, dcera? Co bude k večeři? Nakoupila jsem? Kam jsem jen dala ten lístek na nákup...Dá se z toho NIC co je v ledničce udělat NĚCO co se dá jíst? Neměla jsem udělat spíš toto, tamto nebo tohleto?
Proto jsem asi zase začala psát. Nejprve na kousky papíru, které jsem pálila. Jenže manžel co mě při tom občas načapal na mě koukal jak na čarodějnici a div že se nekřižoval. A po mnoha a mnoha přednáškách o nebezpečí zapalování předmětů v domácnosti (ano i pro mou vášeň pro svíčky nemá pochopení) jsem to raději přestala dělat. Tedy alespoň pokud je má drahá polovička doma. Taky už jsem to vylepšila a hážu hořící lístky rovnou do dřezu.
Někde jsem si přečetla, že je to nejlepší způsob jak se zbavit negativních energii. Jak dát vesmíru jasně vědět, že se mnou ještě musí počítat, že nejsem odepsaná a že to rozhodně nevzdávám. Pomáhalo mi to. Hlavně v době, když jsem se snažila otěhotnět. Nakonec to snad i zabralo, když mám teď dvouletou dcerku, za kterou jsem Bohu nesmírně vděčná. Je to moje sluníčko. Trvalo to ale pět let, tak si říkám jestli jsem to neměla psát radši na A4.
Teď jsme se začali snažit o druhé dítě. Snad proto se mi to všechno vrací...