Myšlenky

Psaní je pro mě terapii.
Jsem na mateřské a jak mi jistě dají všechny ženy v domácnostech za pravdu, je někdy těžké najít si chvíly a hlavně klid na uspořádání vlastních myšlenek. Nestěžuji si. Jsem šťastná jak jsem nikdy nebyla, ale co dělat s tou spoustou otazníků v mé hlavě? Někdy mám pocit, že se mi ty myšlenky už nemůžou vejít do hlavy. Slyším je, jak si tam žijí vlastní život. Cvrkají, tlačí se, některé pálí, skáčou si jedna přes druhou, až si někdy myslím, že to musí být slyšet ven. Možná proto na mě ostatní tak divně koukají. Co chci v životě dělat? Čeho chci dosáhnout? Jsem dobrá matka, manželka, dcera? Co bude k večeři? Nakoupila jsem? Kam jsem jen dala ten lístek na nákup...Dá se z toho NIC co je v ledničce udělat NĚCO co se dá jíst? Neměla jsem udělat spíš toto, tamto nebo tohleto?
Proto jsem asi zase začala psát. Nejprve na kousky papíru, které jsem pálila. Jenže manžel co mě při tom občas načapal na mě koukal jak na čarodějnici a div že se nekřižoval. A po mnoha a mnoha přednáškách o nebezpečí zapalování předmětů v domácnosti (ano i pro mou vášeň pro svíčky nemá pochopení) jsem to raději přestala dělat. Tedy alespoň pokud je má drahá polovička doma. Taky už jsem to vylepšila a hážu hořící lístky rovnou do dřezu.
Někde jsem si přečetla, že je to nejlepší způsob jak se zbavit negativních energii. Jak dát vesmíru jasně vědět, že se mnou ještě musí počítat, že nejsem odepsaná a že to rozhodně nevzdávám. Pomáhalo mi to. Hlavně v době, když jsem se snažila otěhotnět. Nakonec to snad i zabralo, když mám teď dvouletou dcerku, za kterou jsem Bohu nesmírně vděčná. Je to moje sluníčko. Trvalo to ale pět let, tak si říkám jestli jsem to neměla psát radši na A4.
Teď jsme se začali snažit o druhé dítě. Snad proto se mi to všechno vrací...