Včera jsme s manželem chtěli něco podniknout. Teda po pravdě já jsem chtěla něco podniknout a manžel vyjímečně neprotestoval. Nakonec jsme se po dlouhém a únavném dohadování rozhodli, že půjdeme "jen" na místní koupaliště. No když už je konec srpna a my tam ještě nebyli tak je nejvyšší čas. Tak jsem začala balit věci a tajně doufala, že tam nebude moc místních, kteří by více či méně skrytě hodnotili moje po porodu stále neshozená kila navíc. Však já začnu cvičit. A držet dietu. Hned zítra...
No místní tam teda nebyli. Když jsme se asi po dvou a půl kilometrech lomození po polní cestě (je to přece blíž) se skřípajícím kočárkem dokodrcali k bazénu, bylo tam podezřelé ticho. Snad nemají zavřeno! Neměli. U bazenů ležel párek důchodců, v dětském bazénku dováděli jejich tři vnoučata, vzadu hrála rodina karty na dece a pár chlapů sedělo na pivu. Mělo nás to varovat. Převlékly jsme se natěšeně do plavek a já se odvážně vrhla do vody. To jsem neměla dělat. Mám pocit, že mi ztuhla krev v žilách. V uších mi hučí a přísahám, že slyším každé ťuknutí svého srdce. Tak takový to je umrznout. V létě... Mravenčí mi nohy.To bolí, asi mi upadnou.
Po další čtvrt hodině přemlouvání a pozvolným otužovaní dcerky i manžela, doprovázené jejím hysterickým křikem a jeho Och a Ach jsme celá rodina konečně v jinak úplně prázdém bazénu. No když už jsme sem šli tak si přece zaplavem. Kopej nohama miláčku, bude Ti tepleji. A tak malá v kruhu kope jak blázen, všem nám promodrávají rty, cvakají zuby a dáváme si jeden bazén za druhým, v domnění, že nás to aspoň trochu zahřeje. Nezahřálo.
Malá má teď období, kdy na vše ukazuje a já jí musím říkat co má jakou barvu. Když si dáváme třetí bazén a já už nohy necítím, což mě vyděsilo ještě víc, musím mezi tempy a přemýšlením, jestli mě chytá nebo nechytá do lýtka křeč,odpovídat jakou barvu má kruh? Jakou barvu mají moje plavky? A tvoje? A taťkovi? A jakou barvu má taťka?
Rudou, miláčku rudou a za chvilku bude mít modrou...
Žádné komentáře:
Okomentovat