Taky jste si všimli toho, že když někoho potkáte a zeptáte se jak se má, málokdo Vám odpoví, že dobře? Ve většině případu se setkáme s odpovědí typu - No ani se neptej... Už bylo líp... Co Ti mám povídat, nebo prostě jen špatně. I můj malej synovec na otázku "Jak jsi se dnes vyspinkal ?" ze zásady s podmračeným čelíčkem odpovídal Blbje :-)
Je to jako bychom se styděli přiznat, že se máme fajn a nic nás netrápí. Jako kdyby společnost byla nastavena jen na samé stěžování a řešení problémů a každý kdo se má líp než já je hned podežřelý. Bojíme se snad, že by nám lidé záviděli? Je lepší tvářit se jako kakabus ikdyž mám srdce plné lásky a radostí bych skákala? Nebo je lepší přiznat pravdu a předat tím pomyslné žezlo radosti někomu dalšímu? Udělat radost někomu cizýmu jen tím, že se na něj usměješ, popřeješ hezký den, nebo dát naději méně šťastnému v lepší budoucnost. A věřím tomu, že až budeme potřebovat zase zvednout náladu my, najde se v našem okolí taky někdo kdo nám dokáže vlít trochu té naděje do žil. Třeba jako právě teď mě má malá dcerka. Zatím co sedím u počítače přišla za mnou, položila si svou krásnou hlavičku ke mě do klína, podívala se na mě těma krásnýma hlubokýma moudrýma očima (taky někdy máte pocit, při pohledu do dětských očí, že Vám vidí až do duše?) a povídá : "Pojď se mazlit Zlato!" Co na tohle říct?
Zkusme se nad tím dnes zamyslet a až se Vás někdo příště zeptá jak se máš, hrdě se mu podívej do očí a pevným hlasem řekni: Mám se dobře :-)
PS: Když jsem toto dopsala šly jsme s malou na procházku.No a co myslíte? Potkala jsem jednu né moc oblíbenou sousedku a ta na mě hned: " A jak se máte???"
OdpovědětVymazatDokázala jsem to a paní jsem s milým úsměvem řekla. Mám se dobře. Po chvilce trapného ticha jsme se rozloučily a šly si každá svou cestou. Musela jsem se smát. A směju se ještě teď :-)