Stavíme

Letos v létě stavíme. Asi každý kdo někdy stavěl přesně ví o čem je řeč, když se řekne "stavíme". Děláme celé obytné patro za Živa. To v praxi znamená, že ve spodním patře žijeme a tím pádem nemáme před hlukem, prachem a vedrem (víte jaký je vedro v baráku bez střechy?) kam utéct.
Je celkem jedno jestli jde o rekonstrukci, nástavbu, zvětšování, zmenšování, nebo stavbu takzvaně na zeleném, je to prostě dřina. Taky je jedno jestli máte firmu, nebo bandu ze začátku nadšených příbuzných.
A taky je jedno jak skvěle to naplánujete. Vždycky se něco posere :-)
Mimo jiné si musíte jak jen to jde zvyknout i na to, že se ráno nevyspíte.V lepším případě až v sedm už se Vám někdo dobývá do soukromí a pokud nechcete, aby Vás všichni viděli s naschlou slinou na tváři a účesem alá málá čarodějnice, musíte si budík natáhnout minimálně o 10 min dřív, než se objeví první zedník. No a to vůbec nemluvím o ranní návštěve toalety. To je pak hned další čtvrthodinka. No a pokud jim chystáte i jídlo, tak už radši nechoďte ani spát...
Zatím co je buchta ke kávičce v troubě, guláš na oběd rozvařený, knedlíky kynou (kolik sní 10 chlapů chleba na svačinu?) čekáte kdy se objeví první dělník, aby jste ho odchytla dřív, než zvoněním probudí vaší ratolest a vy budete toto všechno muset stihnout s nevyspalým řvoucím miláčkem na noze.
Umytá, učesaná a uhnaná netrpělivě přecházíte kolem oken a ono NIC. Když uplyne další hodina a vy máte tlak tak 120 na 150 a buchtu připálenou zavoláte manželovi, kde asi tak nastala chyba.
"Jé oni dnes nepříjdou, ráno volali, já ti to neřekl?"
Né,  NEŘEKL.

Den přátelství

Zrovna jsem si přečetla, že je dnes den mezinárodního přátelství. Máme tento den využít k tomu, abychom oslovili své přátele. Řekli jim jak nám na nich záleží, odpustili si staré křivdy, zažehly znovu lásku v zanedbávaných vztazích. Pokusili se začít nová přátelství a nebo s láskou pokračovat v těch starých.
Na všech vztazích se musí pracovat a přátelství není vyjímkou. Využívám proto této příležitosti a všem svým přátelům, kamarádům  i nepřátelům vzkazuji "Mám Vás ráda"
 Jsem vděčná, za všechny lidi, které mám okolo sebe. Přátelům, za to, že se na ně mohu vždycky spolehnout, že jsou mi stále na blízku. Dokáži se s nimi smát i plakat, sdílí se mnou vše co mě v životě potkalo. S nimi nikdy nemám pocit, že jsem sama. Dávají mi pocit milovanosti, plnosti a důležitosti. Dávají mi možnost milovat a rozšiřovat si obzory skrze naši rozdílnosti. Vážím si Vás a jsem Bohu vděčná, že jsme se potkali.
Kamarádům děkuji, že se s nimi vždy pobavím, zasměju a uvolním.
Svým nepřátelům děkuji, že mě zocelili a naučili mě vážit si svých přátel.
Myslím, že těchto dnů by v roce mělo být nejmíň 365.

Želvák

Moje dcerka má želvu. Né živou, ale takovou tu lampičku, jak večer před spaním osvítí strop hvězdičkami a zahraje před usnutím pár písniček. Dostala jí u babičky a dědy pod stromeček a má jí moc ráda. Všude jí tahá, takže každý večer lezeme po baráku a hledáme kam se nám asi tak želvička schovala dnes. Ale proč Vám  jí vůbec popisuju? Musím Vám vyprávět co se nám včera stalo.
Malá si s želvičkou zase hrála, já jsem byla spokojená, že aspoň pár minut nemusím odpovídat na všetečné otázky a užívala jsem si chvilku ticha, když v tom dcera povídá
 " Maminko želva je kluk?"
V tu ránu zbystřím, volím ta správná slova a opatrně se malé ptám "Proč myslíš?"
No a na to moje malá, dvouapůletá holčička hrdě ukazuje želvičce mezi nožky, drží ocásek a povídá
"No tady! Tady má To! No To Čííí jak má Fanoušek (bratránek) a to je kluk"
Na to jsem jaksi neměla co říct.
Takže naše růžová plyšová želva je prostě kluk :-)

Opíkačka

Dneska je venku nádherně.
Je pravda, že je to úhel pohledu. Někdo by mohl říct, že sotva dvacet stupňů  a pod mrakem je nic moc, nebo dokonce hnusný počasí, ale já nemůžu být šťastnější.
O víkendu jsme slavily narozeniny. Teda manžel slavil narozeniny. Já dva dny před tím (a taky i dva dny potom) uklízela, vařila, pekla,nakupovala organizovala a znovu uklízela. No a když jsem měla pocit, že vše probíhá tak jak má, všichni mají co jíst a pít, maso se krásně točí nad ohněm, pivo je na sedmém schodu řádně vychlazené, cukroví se zas tak moc neroztéká a  děti jsou v bazénku šťastně osvěžované, sedla jsem si a nechala se unést rodinnou pohodou.
Při tom všem kochání jsem se, ale zapomněla namazat. Takže jak říkám. Dneska je nádherně a moje do ruda spálený loupající se ramena si dnešní zimu nemůžou vynachválit.

Amina

Taky jste si všimly toho, že jakmile jde někde nějaká maminka s kočárkem, kolemjdoucí lidé okamžitě nakukují na dítě a je to samé: "Jé  to je celá maminka, nebo to je celý tatíkem (samozřejmně podle toho čí známe nebo příbuzné jste potali). V lepším případě to je celá babička, dědeček, strýček ze sedmého kolena, tetička z Prahy, sestřenice bratrance z máminy strany, nebo se podobá sousedovic Amině, s kterou ale pokud víte nejste vůbec v žádném příbuzeneckém vztahu, takže si pak o dlouhých zimních večerech lámete hlavu, jak je možné, že se zrovna Vaše dcera podobá té sousedovic.
Mě se dokonce jednou stalo, že mi mírně podnapilá rádoby kamarádka ze základky nakoukla do kočárku a povídá : " Jé ta je krásná" Pak se podívala znovu, zaostřila a povídá " Jé ale ta je fakt krásná"
No a nakonec se mírně zhnuseně koukne na mě a dodá tomu korunu " Po kom je???"
Asi po sousedovic Amině...

Mám se dobře

 Taky jste si všimli toho, že když někoho potkáte a zeptáte se jak se má, málokdo Vám odpoví, že dobře? Ve většině případu se setkáme s odpovědí typu - No ani se neptej... Už bylo líp... Co Ti mám povídat, nebo prostě jen špatně. I můj malej synovec na otázku "Jak jsi se dnes vyspinkal ?" ze zásady s podmračeným čelíčkem odpovídal Blbje :-)
Je to jako bychom se styděli přiznat, že se máme fajn a nic nás netrápí. Jako kdyby společnost byla nastavena jen na samé stěžování a řešení problémů a každý kdo se má líp než já je hned podežřelý. Bojíme se snad, že by nám lidé záviděli? Je lepší tvářit se jako kakabus ikdyž mám srdce plné lásky a radostí bych skákala? Nebo je lepší přiznat pravdu a předat tím pomyslné žezlo radosti někomu dalšímu? Udělat radost někomu cizýmu jen tím, že se na něj usměješ, popřeješ hezký den, nebo dát naději méně šťastnému v lepší budoucnost. A věřím tomu, že až budeme potřebovat zase zvednout náladu my, najde se v našem okolí taky někdo kdo nám dokáže vlít trochu té naděje do žil. Třeba jako právě teď mě má malá dcerka. Zatím co sedím u počítače přišla za mnou, položila si svou krásnou hlavičku ke mě do klína, podívala se na mě těma krásnýma hlubokýma moudrýma očima (taky někdy máte pocit, při pohledu do dětských očí, že Vám vidí až do duše?) a povídá : "Pojď se mazlit Zlato!"  Co na tohle říct?
 Zkusme se nad tím dnes zamyslet a až se Vás někdo příště zeptá jak se máš, hrdě se mu podívej do očí a pevným hlasem řekni:  Mám se dobře :-)

Hokej

V sobotu byl hokej. Pro zadané ženy to asi není žádná novinka. Chvíli jsem manžela přemlouvala ať jde do hospody. Ano čtete správně, dobrovolně jsem ho "nutila" jít za podobně sportuchtivými jedinci do místní hospůdky. Měli tam dokonce velkoplošnou projekci a to i mě přišlo jako velké lákadlo. Navíc by si pak mohli nad sklenicí dobře vychlazeného oroseného lahodného moku probrat kdo kde udělal jakou chybu a co by v tu dannou situaci udělali oni. No každopádně mi to nevyšlo. Buď jsem zvolila špatnou taktiku, nebo jsem moc tlačila na pilu až dostala má drahá polovička strach, že je do něčeho tlačena a tu chvíli ztratil zájem. Ať tak či tak zůstal doma a tak jsme s dcerkou koukaly s ním. Né tedy, že by mě hokej úplně nebavil. Byly doby, kdy jsem nadšeně koukala s ním, ale po narození dcery, kdy už dva roky koukám maximálně tak na pohádky, jsem tomu nějak nemohla přijít na chuť. Vlastně jsme koukat musely. Jelikož přestavba půdy na obytné patro je v plánu až letos, tak prakticky bydlíme v jedna plus jedna a tam není s malou (ani před malou) kam utéct. Vzala jsem to zodpovědně a vážně jsem se snažila. Nachystala jsem bramburky, načali jsme si pivo a koukali jsme se. Prvních deset minut to bavilo i malou. Lítala po obyváku a jako správný patriot řvala Češi do toho Češi do toho. Tatínek na ní byl po právu hrdý až do chvíle než začala něco chtít. Dal klapky na uši tak jak to umí jen tatínkové. Po nedobrovolných přestávkách na čůrání, papání, uklízení vylitýho piva a vysypaných brambůrek, malá konečně odpadla. No a když jsem po cca hodince opět usedla k televizi, mírně podnapilá, protože jsem se snažila zbytek piva vypít rychleji než mi to malá zase vyleje, měla jsem pár doplňujících otázek. Pokud chcete svého muže zákonitě vytočit, zeptejte se ho při hokeji který jsou naši. No a když jsem se ho ve třetí třetině zeptala jestli si nevyměnili strany, hodil po mě takovým pohledem, že už jsem radši mlčela.
Stejně se mi to po tom rychlým pivu nějak točilo...