Díky

Dnes v noci jsem nemohla spát a tak jsem přemýšlela. To je to nejhorší co můžete v noci udělat. Jak tak přemýšlíte, nacházíte další a další témata, která jsou taky tak strašně důležitá a neodkladná a než se nadějete vstává manžel do práce a jako vždy Vás vzbudí. Dnes tedy né. Máte pocit, že jste oko nezamhouřila a pokud jo, tak rozhodně né dost dlouho na to, aby jste vydržela celý ten maraton denních povinnosti. O tom se tady rozepisovat nebudu, určitě každá žena přesně ví o čem mluvím. No a tak po dvou opravdu, ale opravdu velkých kafích, vypitých jako vždy za běhu, napůl studených, jsem si vzpomněla co jsem v noci řešila.
Zjistila jsem, že jsem strašně vděčná, za to jaký život žiju a že vůbec žiju. Za to že mám rodinu, dům, přátele, zdraví, lásku, zahradu, sporák, ledničku, pračku a spoustu jiných věcí, které bereme v 21 století jako samozřejmost. Myslím si, že si lidi všeobecně málo děkoujou a tak jsem se rozhodla to napravit.
Takže děkuji Pánu Bohu, protože ten mě miloval jako první :-)
Děkuji svému Andělu strážnému, protože ten mě miluje za všech okolností (a má se mnou někdy hromadu práce, za což mu patří mé VELKÉ DÍK)
Děkuji mým rodičům, protože ti mě tvarovali, učili a milovali od narození.
Děkuji sourozencům, bez nich bych nebyla tím kým jsem a nikdy se nenaučila, jako prostřední dítě, kompromisům.
Děkuji manželovi, protože mě miluje a to ikdyž už mě celou zná a že mi dal dceru.
Děkuji dceři, rozsvítila můj život.
Děkuji sama sobě, že mám odvahu to říct a děkuji Vám, všem protože si myslím, že je to potřeba.
Díky
Pak že nespat je nezdravé :-)

Kdo z koho

Polední odpočinek?
Byl to teda boj, ale vyhrála jsem.
Nevím jak to ta malá dělá, ale jak se blíží čas poledního spánku, tak jako by to snad vycítila, začnou otázky typu "nepůjdem spinkat?" A pozor! Nenechte se nachytat. V žádné případě nesmíte odpovědět jednoduše ano, protože v tu chvíly začíná vyčerpávající kolo dalších otázek. Musíme? Já nechci. Musím to dodělat, je to opradvu opravdu důležitý. Potřebuju čůrat (v lepším případě i kakat, tím se zabere víc času). Mámííí pomazlit. Nemůžeš mě mazlit. Mám žízeň (na to je malá Expert, dokáže vypít klidně tři skleničky, jen aby nemusela ležet). Mám hlad. Hlavně asi proto, že místo toho, aby seděla v klidu u jídla, měla zase nějakou moooc důležitou práci. Nebo, že by po té vodě? Chci pusinku, nechci pusinku...je to jak nějaká dost nevyrovnaná hra. Nazvala bych jí Kdo z koho, aneb komu dřív prdnou nervy. Dávala bych ji maminkám v porodnici. Maminko máte holčičku, no a tady máte návod jak jí uspat :-) Všimli jste si, že holky obecně hůř spí? Už jako miminka asi o všem moc přemýšlíme...
 Nebo ještě líp, dávala bych jí budoucím maminkám rovnou s prvním ultrazvukem, protože pak už nebudou mít nikdy čas si v klidu přečíst pravidla a budou nuceny každý den improvizovat.
 Tak jako já.

Jde se ven

Zrovna mám vzácnou chvilku pro sebe a tak samým rozrušením nevím co dřív. Dodělat oběd? Trošku to tu poklidit, nebo že bych se konečně od rána učesala?
Malá spí a já  nakonec sedám k počítači. První půlhodinku jsem teda strávila na různých bazarech a bazárcích, protože jsem včera zjistila, že malá nemá žádné boty. Né že by tedy neměla žádné boty, ale nemá žádné co by jí byly.
Včera po půl hodině oblékání doprovázené přemlouváním, slibováním i vyhrožováním jsme konečně patřičně oblečené vyšly z domu. Je tam krásně. Sluníčko nám po dlouhé zimě zase pěkně hřeje. Byl by hřích sedět doma, jde se na procházku.Venku se to všechno tak nějak líp snáší. Vyčistím si hlavu...
Udělaly jsme sotva pár kroků a já malou na jednu  nestřeženou pidisekundu pustila,abych si otevřela branku. No a co myslíte? Zakopla a s veklým vřískotem dosedla právě do té jediné kaluže na celé předzahrádce, která tam je. Neměla jsem sílu ani nadávat. Naopak, přišlo mi to děsně vtipné. Smála jsem se na celé kolo. Je pravda, že trochu hystericky. No musel na nás být pohled. Křečovitě se řehtající matka nese pod paží hnědé, naštěstí jen v blátě obalené, plačící dítě. Snad nešel nikdo okolo...(a jestli šel taktně přešel na druhý chodník). Odnesla jsem stále řvoucí dcerku domu,kde jsme strávily další půl hodinu převlékáním. Nechápu jak se bahno může dostat až do kalhotek? Vzhledem k tomu, že měla i body, musela jsem jí za stálého utěšování, že se nic neděje a že maminka se směje, ne proto, že se zbláznila, ale protože ji nic jiného nezbývá, vysvléct až do naha.
 Mazlavé a studené bahníčko měla i v kozačkách. Ani jsem se je nepokoušela umýt a dala jsem malé botasky s tím, že večer vše vyperu a venku snad nepotkáme další louže. No a to byl ten kámen úrazu. Ptám se jí, jako správně starostlivá a svědomitá matka, jestli jí netlačí.  Pro jistotu jsem ji nožku i přeměřila. "Netlačí, netlačí, vůbec maminko, netlačí. Líbí si Nikolce. Moc. "A tak jsme vyšly. Znova :-)
Pokus číslo dvě už vyšel. rozhodla jsem se, že malou u branky nepustím, ani kdybych si měla otevřít zubama. Vše se zdálo sluncem zalité až do doby co mé zlatíčko ušlo pár kroků.
"Auwajs, bolí. Au au au nožička bolí." A tak maminka ve své volné chvilce schání a nakupuje botičky o číslo větší.
Dnes až se vzbudí dostane na procházku nepromokavou kombinézu. Sluníčko nesluníčko!

Myšlenky

Psaní je pro mě terapii.
Jsem na mateřské a jak mi jistě dají všechny ženy v domácnostech za pravdu, je někdy těžké najít si chvíly a hlavně klid na uspořádání vlastních myšlenek. Nestěžuji si. Jsem šťastná jak jsem nikdy nebyla, ale co dělat s tou spoustou otazníků v mé hlavě? Někdy mám pocit, že se mi ty myšlenky už nemůžou vejít do hlavy. Slyším je, jak si tam žijí vlastní život. Cvrkají, tlačí se, některé pálí, skáčou si jedna přes druhou, až si někdy myslím, že to musí být slyšet ven. Možná proto na mě ostatní tak divně koukají. Co chci v životě dělat? Čeho chci dosáhnout? Jsem dobrá matka, manželka, dcera? Co bude k večeři? Nakoupila jsem? Kam jsem jen dala ten lístek na nákup...Dá se z toho NIC co je v ledničce udělat NĚCO co se dá jíst? Neměla jsem udělat spíš toto, tamto nebo tohleto?
Proto jsem asi zase začala psát. Nejprve na kousky papíru, které jsem pálila. Jenže manžel co mě při tom občas načapal na mě koukal jak na čarodějnici a div že se nekřižoval. A po mnoha a mnoha přednáškách o nebezpečí zapalování předmětů v domácnosti (ano i pro mou vášeň pro svíčky nemá pochopení) jsem to raději přestala dělat. Tedy alespoň pokud je má drahá polovička doma. Taky už jsem to vylepšila a hážu hořící lístky rovnou do dřezu.
Někde jsem si přečetla, že je to nejlepší způsob jak se zbavit negativních energii. Jak dát vesmíru jasně vědět, že se mnou ještě musí počítat, že nejsem odepsaná a že to rozhodně nevzdávám. Pomáhalo mi to. Hlavně v době, když jsem se snažila otěhotnět. Nakonec to snad i zabralo, když mám teď dvouletou dcerku, za kterou jsem Bohu nesmírně vděčná. Je to moje sluníčko. Trvalo to ale pět let, tak si říkám jestli jsem to neměla psát radši na A4.
Teď jsme se začali snažit o druhé dítě. Snad proto se mi to všechno vrací...