Věčný student

Studuju. Seběhlo se to všechno tak rychle.
 Jeden den jsem na mateřské, maminka dvouapůl leté holčičky a druhý den? Jsem pracující žena a ještě k tomu si zvyšuji kvalifikaci. Aby toho nebylo málo tak rovnou na dvou školách. Když se teď ohlédnu příjde mi to absurdní. Naskočila jsem do rozjetého vlaku, co vlaku, tohle bylo nejmíň pendolíno a nestíhám. V pravém smyslu toho slova.
Z mého voňavého, nažehleného, dvakrát denně převlékaného, dokolanle sladěného miláčka je ubryndané dítě s jednou modrou,druhou růžovou ponožkou a věčně špinavou pusou. Doma by se z pohlahy dalo jíst! Vážně, zrovna jsem rozšlápla nějakou křupku... 
Jíme tzv "codůmdalky" a když dům nic nedá nejíme.
Maminka musí přece do měsíce odevzdat absolvenskou práci. A nemůže být za vola, když už se tam přihlásila, né? Navíc o patnácti normo stranách. Že nevíte co to je? Já to ještě v zaří taky netušila.
A ve čtvrtek jedu zas! Mají tam dobrý kafe...

PS: promiňte mi případné chyby, nestihla jsem je opravit...

To nevymyslíš

Taky se Vám někdy přihodí Něco o čem jste přesvědčeni, že kdyby to Někdo vymyslel a Někdo natočil, ťukali byste si na čelo, že krapet přestřelil? Tak přesně něco takového se mi stalo tento pátek.
Šla jsem na rutinní prohlídku k doktorovi. V čekárně nikdo nebyl. Po pěti minutách už jsem byla u sestřičky.  Ze zdání klidné a rychlé prohlídky mě nevyrušil ani fakt, že se sestře nepodařilo naměřit mi tlak. Asi došly baterky, to se stává. Když se jí nepodařilo mi vzít krev napoprvé, měla jsem s ní doopravdy i soucit. Někdy to prostě nejde, den blbec, známe to všichni. Když mi kroutila jehlou v ruce už potřetí a opět vedle, začala jsem se poohlížet po dveřích, kterými uteču. Že bych radši přišla zítra? Nakonec se podařilo a já celá zpocená doslova vymačkala zkumavku krve. Tak to bychom měly. Ještě EKG. Co by se tak mohlo stát? Vysvlékla jsem se a lehla si na záda. Setřička na mě připnula ty nepříjemné, studené a mokré  přísavky. Vše vpořádku, jupí! Už jsem se viděla jak z vesela odcházím. Sestra, celá šťastná, že se jí podařilo naťukat moje data do tiskárny, začala tisknout výsledky. No a co myslíte? V tiskárně došel papír. Inu dobrá, i to se přece stane.
" Nevíte jak se to mění? "  Kdo? Jako já? Polonahá, ležící, připnutá skřipci, které začínají být docela dost nepříjemné?
" Ne, to vážně nevím" Dalších dobrých deset minut, se to sestra, po přiznání, že je zde jen na záskok, snažila vyměnit. Když zničila třetí papír, konečně to vzdala a zavolala si druhou sestru na pomoc. Víc hlav, víc ví. Teda alespoň někdy.
Abych to zkrátila, asi po dalších 20 minutách mě zmrzlou a s cucflekama po celém trupu (jak tohle vysvětlím manželovi?) vysvobodily.
Snad to do příštího roku zapomenu...

Svátek strážných andělů

Věděli jste, že existuje svátek strážných andělů?
Existuje a připadá na 2.10. No není to krásný? Je to den, kdy bychom si měli všichni uvědomit, že jsme od Pána Boha dostaly obrovský dar. Že nejen, že nám dal kousek sebe, dal nám taky "parťáka" do nepohody. Který je tu jen a jen pro nás a co je nejdůležitější, miluje nás. Bezvýhradně. Ikdyž nás zná. Nic před ním neukryjem, nic na něj nezahrajem a přesto je s námi. Je jedno jestli jsi katolik, křesťan nebo nevěříš, stejně je super pocit vědět, že máš někoho, kdo se k Tobě neotočí zády, ani když uděláš nějakou botu. Můžeš být sám sebou a přesto (nebo právě proto) Tě má rád.
Já ho mám taky ráda :-)

Malý, ale zuřivý

Když jsem byla těhotná, byla jsem na rizikovém těhotenství a skoro půl roku musela ležet. Co bych za to teď dala. Je ale jasné, že pokud ležet musíte, není to ono, už jen proto, že musíte. V praxi to taky znamená, že máte vycházky. A to je ten kámen úrazu. Chtě nechtě musíte vylézt dopoledne ven, ikdyž by jste si zrovna ráda schrupla, protože celou noc jste čuměla do stropu, jak jste z toho věčnýho polehávání otlačená.
Prší? Sněží? Fouká? Nevadí, máte přece vycházku tak ven musíte.
 Dvě hodiny je navíc strašně málo. Jsem od přírody zodpovědný člověk. Někdy až moc, bohužel. Takže jsem vycházky dodržovala vždy přesně na minutu. Znáte to. Náhoda je blbec, práce ve stejným městě, známý na každým kroku, ještě abych přišla o tu almužnu co mi dávají.
To jsem si takto jednou o vycházce vyrazila zase na nákup. Chutě jsou chutě. No a mezi rozhodováním jestli oříškovou, nebo mléčnou čokoládku mi zvoní telefon. Manžel. Kde jsi byla? Máš ve schránce dopis od kontroly, prý tě nezastihly doma.
Krev se mi nahrnula do hlavy a když jsem se celá ufuňěná a zpocená dovalila domu (čokolády pro jistotu obě), hned jsem ještě plná adrenalinu zvedla telefon a volala dotyčnému pánovi. Od jeho prvního slova jsem měla jasnou představu s kým mluvím. Tvídové sako, manšestrové kalhoty. Kulaté obroučky brýlí, naškrobená košile a poznáte ho už z dálky, podle chůze a pitralonu.Velmi, ale velmi arogantní nepříjemný hlas veledůležitého státního úředníka, který svou prací doslova žije mi sdělil, že mě nezastihl při kontrole doma. Spolkla jsem mraky sprostých slov, důrazně a pomalu jsem mu řekla, že jsem doma byla a neméně důrazně žádala vysvětlení. A toho se mi taky dostalo.
Pán se k nám nemohl dozvonit. Máme totiž zvonek na domě a né na brance. Klepal tedy na vrata - myslel asi naši do pasu vysokou branku a jelikož jsem to v zavřeném baráku, dobrých pět metrů od branky vzdáleném, neslyšela byl nucen mi dát upomínku.
Na moje argumenty proč tedy nešel dovnitř zazvonit mi sdělil, že máme psa a ten ho tam nepustil. Našeho malého psa? Na to mi, ale ochotný úředník odpověděl.
Ano malý, ale zuřivý.
Takže až půjdete jednou okolo dejte si pozor!
Na malou zrzavou chlupatou línou kouli, která za plotem často dělá hrdinku, ale jak otevřete branku se svěšeným ocasem zdrhá.
A na plotě uvidíte nápis.
Jsem malá, ale zuřivá :-)
Pro jistotu.

Koupačka

Včera jsme s manželem chtěli něco podniknout. Teda po pravdě já jsem chtěla něco podniknout a manžel vyjímečně neprotestoval. Nakonec jsme se po dlouhém a únavném dohadování rozhodli, že půjdeme "jen" na místní koupaliště. No když už je konec srpna a my tam ještě nebyli tak je nejvyšší čas. Tak jsem začala balit věci a tajně doufala, že tam nebude moc místních, kteří by více či méně skrytě hodnotili moje po porodu stále neshozená kila navíc. Však já začnu cvičit. A držet dietu. Hned zítra...
No místní tam teda nebyli. Když jsme se asi po dvou a půl kilometrech lomození po polní cestě (je to přece blíž) se skřípajícím kočárkem dokodrcali k bazénu, bylo tam podezřelé ticho. Snad nemají zavřeno! Neměli. U bazenů ležel párek důchodců, v dětském bazénku dováděli jejich tři vnoučata, vzadu hrála rodina karty na dece a pár chlapů sedělo na pivu. Mělo nás to varovat. Převlékly jsme se natěšeně do plavek a já se odvážně vrhla do vody. To jsem neměla dělat. Mám pocit, že mi ztuhla krev v žilách. V uších mi hučí a přísahám, že slyším každé ťuknutí svého srdce. Tak takový to je umrznout. V létě... Mravenčí mi nohy.To bolí, asi mi upadnou.
Po další čtvrt hodině přemlouvání a pozvolným otužovaní dcerky i manžela, doprovázené jejím hysterickým křikem a jeho Och a Ach jsme celá rodina konečně v jinak úplně prázdém bazénu. No když už jsme sem šli tak si přece zaplavem. Kopej nohama miláčku, bude Ti tepleji. A tak malá v kruhu kope jak blázen, všem nám promodrávají rty, cvakají zuby a dáváme si jeden bazén za druhým, v domnění, že nás to aspoň trochu zahřeje. Nezahřálo.
Malá má teď období, kdy na vše ukazuje a já jí musím říkat co má jakou barvu. Když si dáváme třetí bazén a já už nohy necítím, což mě vyděsilo ještě víc, musím mezi tempy a přemýšlením, jestli mě chytá nebo nechytá do lýtka křeč,odpovídat jakou barvu má kruh? Jakou barvu mají moje plavky? A tvoje? A taťkovi? A jakou barvu má taťka?
Rudou, miláčku rudou a za chvilku bude mít modrou...

Závislost

Jsem zavislá na Solitare.
Když o tom teď přemýšlím provází mě to po celý můj život. Už moje první pokusy na počítači se točily kolem této karetní hry. Je taky pravda, že vždycky na tuto hru na pár let zapomenu, ale ona se mi neustále vrací do života. Jako minulý týden. Jeli jsme z dovolené a dostali jsme se do kolony. Každý kdo někdy stál v koloně ví, že jakýkoliv, opakuji jakýkoliv, druh rozptýlení přijde vhod. Když jsme vyčerpali zásoby vtipů a dostatečně se nasmáli všem méně i více vtipným rodinným historkám, sáhla jsem v zoufalosti po mobilu a začala jsem se jím přehrabovat. Můj mobil má jednu úžasnou vlastnost. Pokaždé v něm objevím něco nového (a to ho mám už víc jak dva roky). Stále mě nepřestane překvapovat.
No a v oné osudné chvili jsem zjistila, že můžu hrát na svém mobilu online Solitare. Od té doby v tom zase lítám. Každou volnou chvilku (i tu která původně volná být neměla) skládám karty podle barvy, nervozně klepu do mobilu, když není dostatečně rychlý (sbírám přece body né?) pořád dobíjím věčně vybitý mobil a nemůžu s tím přestat. Dovedla jsem tuto hru k dokonalosti přidáním adrenalinu, díky mé dcerce.
Představte si situaci kdy dítě sleduje pohádku, ale potřebuje, aby maminka seděla vedle a sdílela s ní po třicáté první ten samý oblíbený díl Prasátka Pepa. Mohla bych ho vpodstatě zahrát sama. A to i v noci a pozpátku. Dá se říct, že mám na ten růžovoučkej čumáček počínajíci alergii...
 Ale jako správný milující rodič sedím vedle nadšeného broučka a trpím. Počkám, až se pořádně zakouká. Sáhnu po telefonu. Půl baterky, je to dobrý. A už jedu. Červená dáma, černej kluk. Né teď jsem se překlikla! Doprčic, musím znovu. Cože srdcová dvojka, co s ní mám jako dělat? Už jen jednu hru. Jestli vyhraju skončím. Jé já vyhrála! Tak ještě jednou...
Dělám co nejmenší pohyby a s výrazem pokerového hráče tam házím jednu kartu za druhou. Emoce i adrenalin z načapaní držím pěkně pod pokličkou a najednou, zničeho nic mobil pípne. Proč jen to udělal? Malá hlavička s nevinnýma očima se na mě bleskurychle otáčí.
"Maminko, ty ťukáš? Jééé můžu taky?"
"Můžeš, miláčku..."

Lístky

Už jste někdy zažili ten pocit, když sedíte u počítače, čekáte, kdy se spustí online prodej lístků na Vámi vyhlídnutý koncert, divadlo, nebo přednášku, kam je omezený počet míst a samozřejmně obrovský zájem o lístky?
Včera (v neděli, nechápu jak může začínat prodej lístků v neděli v 10 hodin) jsem dvacet minut dopředu seděla nervozně u počítače a čekala. Taky Vám příjde, že někdy má minuta víc jak 60 vteřin? Třeba na gyndě, nebo u zubaře je určitě delší...
Dvě minuty před desátou už se o mě pokoušely mdloby a když se nic nedělo ani minutu po hodině desáté, byla jsem zralá na infarkt. No a pak to začalo. Konečně jsem se dostala do systému prodeje lístků a začal boj. Do slova a do písmene. Místa mi mizela před očima a já začala pomalu propadat panice. Potřebovala jsem osm lístků. Nejlépe vedle sebe. Zázrakem se podařilo. Euforii, ale střídá zmatení. Krok další registrace? Proč jen se musím registrovat, když si chci jen koupit lístky? No dobrá, jsem tam. Platba (online, jak jinak v dnešní době, že?).
Koho by taky napadlo, že Někdo, na malém městě a na mateřské dovolené potřebuje v 21 století platební kartu tak maximálně na drbání zad, že? Vyřízeno. Švagr to zaplatí. Cože? Povolený počet lístků na osobu šest? To jakože fakt...tak znovu....
Po 32 minutách, které mě stály tak rok života, dva nehty a hrozící návštěvu sociálky, pokud má dcera někde nahlas zopakuje všechna slova co slyšela, mám ale svoje lístky v kapse.
No v kapse. Teda na emailu.
Teď ještě najít někoho kdo má tiskárnu...